MotoDovolená s Luckou 2016

Krátká reportáž o naší společné motodovolené, při které jsme poznávali krásy slovenských Vysokých Tater.

Rok se s rokem sešel a opět je tu léto, čas volna, sluníčka a odpočinku. Stejně jako v loňském roce, i letos jsme se rozhodli týden dovolené projezdit na motorce. Předchozí dva roky jsme jezdili po ČR, a pro tentokrát jsme se rozhodli mrknout na Vysoké Tatry.

A protože se jedná o naši první motodovolenou v zahraničí, bylo potřeba trochu více důkladnějších příprav. Ubytování jsme měli rezervované v dostatečném předstihu, ale bylo potřeba vyměnit eura, zakoupit mapu SK a nepromoky (to jen pro úplnost, co kdyby náhodou).

1. den

V neděli 24.07.2016 v dopoledních hodinách jsme naložili naše brašny na motorku a vydali se na cestu. Sluníčko se schovávalo za mraky, ale říkali jsme si že když to takhle vydrží, tak to bude fajn. No, ujeli jsme necelých 100 km a v Mladé Boleslavi první déšť. Sjíždíme na první benzínku a pracně se oblékáme do našich nových maskáčových nepromoků. S Luckou si vzájemně pomáháme a chlácholíme se, že nám to docela sluší. Obsluha čerpací stanice a několik náhodných zákazníků mají díky nám o zábavu postaráno, ale asi po 20ti minutách opět vyrážíme na cestu.

Všechny plánované zastávky a prohlídky zajímavých míst vypouštíme a našim jediným cílem je dorazit bezpečně do místa prvního ubytování, kterým je Bikers Hotel Dolte Sobotín. Déšť nás více-méně doprovázel až skoro do Šumperka, a teprve pár posledních kilometrů na nás vykouklo sluníčko. Na jídlo jsme se zastavili v restaurace U řízků, kde nás uvítala elita místních opilců a násosků. Zdrželi jsme se jen nezbytně dlouhou dobu a vyrazili k hotelu. Po ubytování jsme se rychle převlékli do civilu, vybalili všechny věci a vyrazili na verandu, kde na nás již čekal orosený půllitr pěnivého moku.

Následujícího rána jsme ještě s místní obsluhou domluvili menší překvapení pro ostatní JustRide bikery, kteří měli do stejného hotelu dorazit za několik hodin a se sluníčkem nad hlavou jsme vyrazili na další cestu.

A ptáte se, jaké bylo to překvapení? No, původně jsem plánoval nechat na baru nezaplacený účet, aby na kluky čekalo nějaké (ne)milé překvapení, ale Lucku napadlo, že by bylo fajn, kdyby každý z motorkářů dostal drsňácký uvítací drink ... nejlépe něco růžového, s paraplíčkem a spoustou ovoce. Paraplíčka jsme naštěsí koupili ještě v Litoměřicích, ale ovoce v Dolte moc nemají, tak jsme jim zaplatili alespoň vodku s džusem.

2. den

Sluníčko svítí, projíždíme krásnou krajinou Jeseníků a cesta v pohodě ubíhá. První plánovanou zastávkou je zámek v Hradci nad Moravicí a pak rovnou směr Slovensko. Pár kilometrů před hranicí jsme narazili na první kolonu, zapínám výstražné blinkry a jedu na prasáka mezi auty. V celém tom zmatku jsme ani nepostřehli, že jsme již přejeli hranici. Stavíme u sochy zmenšené Eifellovy věže, pořizujeme nezbytné foto a pokračujeme dál.

Netrvá dlouho a opět na plexi postřehnu první kapky deště. Stavíme u prvního motorestu, objednáváme si kafe a čekáme, než ten déšť přejde. Po dvou šálcích kávy a jedné sodovky nás již začíná tlačit čas, proto opět oblékáme nepromoky a vyrážíme rovnou do hotelu. Po necelých 50 km opět déšť ustává, ale už nám toho do cíle moc nechybí, proto v nepromoku pokračujeme i nadále. U Trenčína doplňujeme pohonné hmoty a všichni na nás nevěřícně koukají, jako bychom byli snad předvoj sovětské lidové armády. Cožpak nikdy neviděli dva motorkáře v maskáčovém nepromoku? Jiný kraj, jiný mrav říkám si a nevěnuji pozornost jejich vytřeštěným výrazům.

Kolem 18té hodiny přijedeme k hotelu RELAX, kde jsme měli rezervovaný pokoj a wellness. Paní recepční nám s úsměvem říká, že za chvilku je podávaná večeře, tak ať se trochu upravíme (což bylo hodně taktně řečeno) a dorazíme. Pokoj vypadal velmi útulně, jen nás trochu překvapilo, že celá jedna stěna ve sprše byla s čirého skla. Nespornou výhodou bylo, že ačkoliv se člověk sprchoval, mohl se dívat na TV, na druhou stranu všichni návštěvníci pokoje měli krásný výhled do sprchy.

K večeři nám naservírovali paradajkovou polévku, lososa s pečenou bramborou a horké maliny. A to vše doplněno sklenkou vína. Nedlouho po večeři nás paní recepční upozorní, že za hodinu budeme mít připravenou privátní saunu a vířivku. Z počátku to bylo super, masážní režim jede na plné obrátky, voda šplouchá všude kolem, trysky vhánějí proudy vody kamkoliv to jen bylo možné, chvilkami se člověk ani nestačil divit, co všechno s ním trocha vody nasměrovaná na to správné místo může udělat. Po 60ti minutách už toho máme s Luckou tak akorát a vyrážíme do víru do velkoměsta.

Nedaleko hotelu je bar s terasou, na které je (vzhledem k tomu, že se blíží 22. hodina pracovního dne) poměrně veselo. Lucka si šla sednout a já šel na bar, objednat pití. Během chvilky se se mnou dal do řeči vedle mě stojí kluk (říkejme mu třeba Jožka) a rozhovor probíhal následovně:

Jožka: čau, odkud jsi?
Já: přijeli jsme z Litoměřic.
Jožka: aha, tak to neznám.
Já: no, to je v České republice.
Jožka: tož to mě napadlo, zas takový somár nejsem.
Já: no, je to asi 100 km severně od Prahy
Jožka: to je jedno, pojď dáme si panáka

S díky odmítám a vracím se zpátky k Lucce. Po celém dni nás pomalu ale jistě zmáhá únava, proto se za nedlouho vracíme zpátky na hotel a jdeme spát.

3. den

Ráno se opět probouzíme do slunného dne. Rychle se nasnídáme, zabalíme a vyrážíme a cestu. Jako první zastávka je naplánována památková rezervace slovenské lidové architektury Čičmany. Cesta v pohodě, nebe bez mráčku a do cíle přijíždíme bez většího bloudění a s úsměvem na rtech. Toto místo určitě doporučuji navštívit, vypadá to tam moc hezky. Dále se chceme vrátit zpátky k Žilině a navšítiv slovenský orloj, který jsme předchozího dne museli vypustit. Cesta v plném provozu není nic moc, ale za Žilinou sjedeme z hlavní trasy a provoz se uklidní. Odměnou nám je nádherná krajina. V obci Stará Bystrica stavíme na náměstí, kde se nachází první slovenský orloj. Je to menší než jsem čekal, ale moc hezké. Po krátkém občerstvení opět přichází déšť, proto opět vyčkáváme.

Po 2,5 hodinách, kdy se hustý déšť střídal s ještě hustším deštěm už chtě-nechtě musíme vyrazit, proto opět oblékáme nepromoky (tentokrát už nám to jde celkem svižně) a vyrážíme. Cesta vede přes národní park Malá Fatra a vzhledem k nepřízni počasi se jedná zatím o nejnáročnější přejezd. Po asfaltové cestě jedeme vzhůru k vrcholkům hor, na jedné straně silnice sráz, na druhé prudké pastviny ze kterých se valí proudy vody smíchané s hlínou a trávou. Viditelnost je jen několik málo desítek metrů před motorku, prudký déšť doprovázený občasným bleskem a hromem hlasitým jako výstřel z Aurory. Pod helmou si potichu broukám slovenskou hymnu "nad Tatrou sa blýská, hromy divobijů" a snažím se věnovat maximální pozornost cestě. Jedeme co to dá, a do hotelu River Side v Demänovské dolině přijíždíme na pokraji absolutního vyčerpání.

Ubytování v hotelu River Side bylo to nejlepší, se kterým jsme se do té doby setkali. Pokoj sice malý, ale velmi útulný. A ještě lepší byla večeře. Opět jsme si dali pardajkovou polévku a protože denní menu již nebylo k dispozici, objedali jsme si guláš z divočáka s houskovým knedlíkem. Jen při samotné vzpomínce se mi sbíhají sliny ... ty knedlíky bych přirovnal k našim karlovarským knedlíkům, ještě doplneným o uzené maso a každý zvlášť pečený v troubě, aby mírně okoral. Neskutečný gastronomický zážitek.

4. den

Protože v hotelu River Side zůstáváme ještě následující večer, necháváme bagáž na pokoji a po vydatné snídani (která byla formou švédských stolů, kde bylo opravdu od všeho něco), jsme se vydali do Tatranského národního parku. Krásná silnice, minimální provoz, nádherné vyhlídky a neskutečná panoramata, co víc si přát. A hned jak jsme sjeli opět do nížiny, přišel náš velký kamarád déšť. Hbitě u krajnice oblékáme nepromoky a jedeme zpět do hotelu. Cestou se ještě zastavíme v obci Východná, kde se s námi dá do řeči jeden z místních občanů. Poradí nám, abychom navštívili místní amfiteáter a také nedaleké miniatury. Počasí se opět umoudřilo, času máme dost, tak proč ne.

Večer Lucka prahne po ochutnání slovenských halušek a já si objednávám k večeři čerstvě uloveného pstruha. Jídlo super, ale včerejšímu guláši se to ani zdaleka nevyrovná.

5. den

Prší od časného rána a počasí nevypadá že by se chtělo umoudřit. Balíme a ještě na pokoji se oblékáme do nepromoků. Chybělo málo, a vůbec jsme neodjeli, protože řidič prádelny hotelu při couvání přehlédl naši motorku. Chybělo jen asi 10 cm a šli bychom po svých, naštěstí vše viděla Lucka a s hrůzostrašným výrazem v očích řidiče dodávky upozornila, že si má dávat větší pozor.

Vyrážíme zpátky směr ČR, kde máme s ostatními spicha v Bořeticích u vinného sklípku. Celou cestu na nás prší, jako by nás někdo stříkal hadicí. Moc se nezdržujeme a jedeme přímou cestou ... tedy, alespoň jsme si to mysleli, jenže jsem si trochu popletl odbočky a díky tomu jsme si mohli ještě prohlédnout Velkou a Malou Fatru. Nedaleko hranic ustává déšť, proto s radostí opět uklízíme naše pláštěnky a jedeme na Moravu.

Do Bořetic přijíždíme opět před 18tou hodinou. Všichni jsou již na místě, a proto po ubytování okamžitě usedáme k lahvince vína a doháníme všechny ostatní. Víno teče proudem, zábava v plném proudu a večer nemá chybu. V průběhu večera ještě absolvujeme řízenou ochutnávku vín (aby jsme byli moudřejší a věděli co pijeme a jak se to vyrábí) a opět pokračujeme v popíjení až brzkých ranních hodin.

V průběhu večera se k nám ještě přidala skupinka veselých chlapíků ze slovenska, kteří přijeli (stejně jako my) na degustaci vín. S přibývajícím množstvím alkoholu v krvi padaly i morální zábrany a po půlnoci se naši noví kamarádi čím dál více kamarádili spíše s našimi partnerkami. Naštěstí jsem je všechny ohlídal a každý šel spát s tím, s kým přijel.

6. den

Původně jsme plánovali dopoledne osedlat naše motorky, a vyrazit na výlet po okolí, ale vzhledem k poměrně divoké piatice a s tím souvisejícími následky, jsme tyto plány posunuli až na pozdní odpoledne. Vyrážíme na výlet do historického muzea ArcheoPark Pavlov a pak do vinařství U Kapličky v Zaječí. Následně se opět vracíme do sklípku, kde již jen symbolicky popíjíme a krátce po setmění jdeme do postele.

7. den

Ráno jsme se zabalili a vyrazili na nedalekou čerpací stanici pro kafe ke snídani. Následně jsme se rozloučili s holkama, které autem jeli přímou cestou domů, a vyrazili jsme po vlastní trase. Sluníčko svítilo a cesta v pohodě ubíhala.

Závěrem

Dovolená super, najeli jsme něco málo přes 1800 km. Jen škoda že nebylo více sluníčka, ale věřím, že jsme na Slovensku nebyli naposledy, a co jsme nestihli navštívit letos, prohlédneme si někdy příště. Slovensko je moc hezká země, velmi milým překvapením pro mě byly semafory, u kterých když se blížil konec zelené, tak začali blikat a řidič tak byl dostatečně včas informován. Škoda že takovou relativně jednoduchou ale prospěšnou vychytávku nemáme také v ČR. Na druhou stranu, nemile překvapen jsem byl velmi malým množstvím čerpacích stanic. U nás opravdu stačí čekat až do rezervy ... na slovensku jsem raději doplňoval benzín ihned, jakmile jsem měl pod polovinu nádrže.

Návštěva moravského sklípku s řízenou degustací vín je určitě zážitek, ale z mého pohledu je až příliš znát komerční zaměření. Bylo tomu tak již v roce 2014, ale tehdy jsem si říkal, že to mohlo být zapříčiněno jen konkrétní osobou, ale letos to bylo velmi podobné. Názorným příkladem: ve vinném sklípku U Surmannů jsme narazili na situaci, že pokud si koupíte lahev jejich vína a odvezete si ji domů, tak bude stát jen 100,- Kč. Pokud si ale tu stejnou lahev koupíte a budete ji chtít hned u nich vypít, bude stát již 120,- Kč a navíc tu lahev si ještě nechají. Tento paradox mi absolutně nedává smysl a nikdo mi to nedokázal vysvětlit.